Reflexivní spolutvůrkyně

Filip Vostal, sociolog a filosof, FLÚ AV ČR


V duchu výzvy Jakuba Eberleho jsem se rozhodl na jeho podnětnou úvahu o asymetrii mezi
globální sociální vědou a lokální společenskovědní expertízou krátce reagovat. Jakubova
poznámka o potřebě „překladu” nebo syntézy často komplexních poznatků vyjádřených ve
specifickém žargonu a lokálně produkovaným vědění s kontextuální relevancí je samozřejmě
namístě. Sociální vědci – především „expati“ – by měli, dle autora, pojmenovávat,
identifikovat a řešit sociální problémy a fenomény, propojovat globální a lokální, a následně
„mluvit ke společnosti“.

Pokud čtu autorovu úvahu správně, tak tento předpoklad počítá s tím, že sociální vědci
stojí někde vně společnosti, kterou izolují, aby jí mohli pozorovat, měřit, analyzovat, tak jako
když ti přírodní a techničtí pracují se svými výzkumnými objekty v laboratoři. Myslím si
však, že žádné vně společnosti není, a tudíž jí ani nelze pojmout jako nějaký více či méně
koherentní celek, ke kterému je možné promlouvat. Zde platí to, co říkal Bruno Latour o vědě
v obecném slova smyslu: zkoumáním se vědci aktivně podílí na tvorbě daného výzkumného
objektu, tudíž, v našem případě, i třeba na tom, jak chápeme společnost. Zahrnuje společnost
technologie, přírodu a sociální vědce samotné?

Sociální vědci, jak už dlouho upozorňují někteří filosofové společenských věd, jsou
integrální součástí společností, které zkoumají. S tímto snad i počítají. Navíc, podle Latoura
jsou vědecká fakta a poznatky, které vědci předkládají, legitimizovány a autorizovány
institucemi, kterými společnost takříkajíc prostupuje (např. univerzitami). Sociální vědy tak
nejsou jen neutrálními pozorovatelkami stavu věcí, nestojí mimo, vedle nebo nad společností.
Obecně lze říct, že věda je mnohdy přímo či nepřímo spoluodpovědná za řadu společenských
procesů (např. neoliberální ekonomie je implikovaná v krizi kapitalismu z let 2008/9), socio-
přírodních fenoménů (např. změna klimatu je výslednicí prudkého technologického rozvoje,
který vědecké poznatky sytí) a často i za pohyby v nitru člověka (např. nárůst nenávisti,
úzkostí, nervozity a osamocení souvisí s odcizením moderního člověka od
technologizovaných způsobů mezilidské a společenské komunikace).

Možná je tedy na místě připustit míru zapuštěnosti sociálních věd do společnosti, ale
též to, že společenské instituce, ideologie, procesy, hierarchie prostupují sociální vědy.
Sociální vědy jsou a vždy budou spolutvůrkyněmi světa, ve kterém existují, nicméně povahu,
podobu a rozsah této spolutvorby mohou podrobit reflexi a přehodnocení.