Nerozdávat hraběcí rady (30. 5. 2019)


S politoložkou Annou Pospěch Durnovou o roli náhody v kariéře, o akademickém manželství a o částečném návratu do Česka po letech v zahraničí.

 S Annou mluvila Olga Löblová


OL: Momentálně pracuješ v Praze na Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd i ve Vídni na Institute for Advanced Studies. Jak jsi se dostala mezi tahle dvě místa?

AD: Původně jsem dělala němčinu a francouzštinu, a pokračovala jsem pak na doktorátu na  literární komparatistice v Brně. Politologii jsem dlouho dělala trochu bokem – měla jsem ve Vídni zázemí od rodičů a říkala jsem si, že by k těm jazykům, co jsem dělala, bylo dobré si přibrat mezinárodní vztahy. To mě sice nakonec vůbec nezajímalo, ale časem jsem zjistila, že existuje celá oblast výzkumu, které se dnes aktivně věnuju: diskurzivní, nebo interpretativní, přístupy v politologii. Takže to vlastně byla taková náhoda.

OL: Takže jsi opravdu interdisciplinární.

Český doktorát na komparatistice jsem nakonec dokončila, ale v politologii jsem se v podstatě našla. Ačkoliv jsem pořád v duchu komparatistka. Jenom jsem zaměnila analýzu poezie za analýzu diskurzu politických aktérů, například nevládních organizací. Ve Vídni jsem pracovala v interdisciplinárním centru Life-Science Governance, kde jsem se věnovala umírání, hospicové péči a eutanázii a politickým debatám s tím spojenými. Po šesti letech jsem potom musela opustit univerzitu. V Rakousku existuje omezení kvůli tzv. „řetězení smluv“, kdy člověk může mít smlouvu na dobou určitou na jedné instituci maximálně šest let. Sice jsem ve Vídni mohla ještě zůstat, ale náhodou se mi naskytla možnost vyjet na rok jako postdok do Francie, do Lyonu.

OL: Náhodou? Jak se k jednomu náhodou dostane nabídka postdoku?

AD: Byla jsem na konferenci Interpretive Policy Analysis a na schodech jsem potkala Philippa Zittouna (pozn.: známého francouzského politologa), který se mě ptal, jak se mám. Já jsem mu řekla, že dobře, že dodělávám dizertaci, ale že budu muset asi aspoň na rok odjet z Vídně – prostě akademický small talk. Za dva dny, když ta konference končila, se ke mně přitočil a řekl mi, že otevírá tuhle pozici a že hledá právě někoho, jako jsem já. Měla jsem sice jiné plány, ale bylo mi 29 a neměla jsem žádné rodinné závazky a dnes jsem ráda, že jsem do toho šla, protože z toho vyplynul zajímavý výzkum a dlouhodobá spolupráce. Letos jsme například s Philippem byli učit v Kamerunu. Člověk se náhody nemá bát.

OL: Takže poučení je jezdit na konference?

AD: Rozhodně, a možná ještě důležitější je, že se člověk nemá bát lidem občas říct, že hledá práci. A taky se nebát náhod a takzvaných provizorních nabídek, ze kterých se může vyvinout dlouhodobá spolupráce. Po návratu do Vídně jsem si zažádala o speciální grant pro vědkyně, Hertha Firnberg Programme, který byl tehdy ještě opředen takovým tajemstvím, protože ho většinou dostávaly spíš přírodovědkyně. Napoprvé jsem ten grant nedostala, ale podruhé už ano. Ten grant je specifický tím, že explicitně říká, že se v případě mateřské prodlužuje. Postupně jsem ho přerušila se dvěma dětmi, takže mě tenhle projekt vlastně živil až donedávna. Teď mě živí a zaměstnává především GAČR na téma domácích porodů na ISS FSV.

OL: Vídeň jsi ale neopustila.

AD: Mám ještě menší úvazek na IAS ve Vídni, takže to mám tak trochu splácaný. Částečně je to i z rodinných důvodů – děti se ve Vídni cítí dobře, je tady strašně dobrá předškolní péče o malé děti. Tím, že jsme zůstali ve Vídni, jsem si ušetřila spoustu problémů, energie a času. Nikomu jsem nemusela vysvětlovat, že nejsem krkavčí matka, přestože dávám děti do jesliček. Asi bych to zvládla i v Česku, protože to lidi nějak dělají, ale takhle jsem tu energii mohla dávat do výzkumu. Součástí tohoto pracovního nastavení bylo třeba i to, že jsem jela na výzkumý pobyt na Yale a habilitovala se ve Francii na Sciences Po.

OL: Jak probíhá francouzská habilitace?

AD: Ve Francii se člověk do habilitačního řízení musí přihlásit s projektem, který zaštituje místní garant a posuzuje vědecká ráda té které univerzity. Když projekt přijmou, má dva roky na to, aby dal dohromady habilitační spis. Ten obnáší habilitační práci, což byla v mém případě kniha, která vyjde na podzim v Edward Elgar (pozn.: nakladatelství), ale také biografická syntéza, kde člověk komentuje, co celé roky dělal a vysvětluje, co je jeho distinktivní přístup k disciplíně, plus dvacet publikací po doktorátu. Pak už to posuzuje jenom komise, nikoliv velká vědecká rada, a probíhá klasická tříapůlhodinová francouzská obhajoba.

 

Žít v zahraničí je někdy děsná otrava

OL: Pomohla ti francouzská habilitace potom v Česku?

AD: To asi ani ne. Francouzská habilitace se v Česku neuznává, ale pro svůj současný výzkum GAČR o domácích porodech ji ani nepotřebuji. GAČR jsme podávaly s kolegyněmi Evou Hejzlarovou z FSV a Lenkou Formánkovou z Akademie věd, se kterými jsem se seznámila, během svých pravidelných pobytů v Česku. Grant dávaly organizačně dohromady především ony, zatímco jsem byla v Americe, sama bych asi nevěděla, jak s českými akademickými institucemi rychle navázat spolupráci. Já jsem si vždycky hrála s myšlenkou, že se vrátím domů, protože někdy je to fakt děsná otrava, žít v zahraničí. Být takovýto zvířátko z jiné kultury. Zatím je to takový, že mám jednu nohu tam, druhou venku, a uvidíme, jak se to vyvine. Navíc můj muž taky pracuje ve vědě a už nejsme jenom dva, ale čtyři. A hlavně: pro mě je podstatnější, než být na nějaké prestižní univerzitě, zkoumat zajímavé věci – a mít dost peněz na to, abych mohla důstojně žít.

OL: Jaké je to, dělat vědu ve dvou zemích a dvoukariérním akademickém manželství?

AD: Je to jízda. Je potřeba hodně seriálů a hodně šampaňskýho. Musíte se hodně domlouvat a otevřeně se bavit o prioritách. Nesouhlasím s rovnicí „rodina, nebo kariéra“, těch možností jak to zařídit je mnohem víc, a vždycky to nějak jde. Tváříme se, že se ve vědecké kariéře děje něco úplně jiného, než v jiných zaměstnáních, ale já prostě říkám dětem, že musíme chodit do práce a nějak nás živit.  Zároveň máme obrovské štěstí, že když děti potřebujou, můžeme je vyzvednout ve dvě odpoledne a dát si pak večerní šichtu, to by v jiných zaměstnáních třeba tolik nešlo. O péči o děti jsme se dělili od začátku, můj muž byl u prvního dítěte doma tři měsíce a u druhého půl roku, takže děti jsou zvyklé na to, být s tatínkem nebo s maminkou, nebo nejlépe s oběma. Občas je to náročné a někdy je potřeba si odpočinout u seriálu, protože na nic jiného člověk nemá energii. Na druhou stranu někdy je potřeba se umět pochválit, protože v akademii nikdo nikoho nepochválí, vzájemně se podpořit a i ty malé krůčky slavit – proto to šampaňské.

OL: Vraťme se k tomu rozkročení jednou nohou tam, druhou jinde. Ty jsi ale s českým prostředím nikdy neztratila kontakt, že?

AD: Když jsem dokončila brněnský doktorát, tak jsem v Česku měla kamarády a často sem jezdila, ale nic jsem tu nedělala. Později jsem byla činná tím, že jsem asi od roku 2010 psala do Hospodářek i sem tam jinam. Pak mě vyhmátla Česká televize a Rozhlas, že jsem v Rakousku, a začala jsem mít vstupy k rakouské politické situaci. Spíš jsem teda byla činná ve veřejné debatě než v té akademické.

OL: Jak moc pro tebe bylo důležité lokální ukotvení vědy ve tvém oboru?

AD: Já jsem to nikdy neřešila vědomě. Tím, jak Vídeň není daleko, tak to odtržení není stoprocentní. Ale přiznám se, že jsem dlouho nevěděla, co se v českých sociálních vědách děje a co kdo dělá. Ne proto, že bych byla tak arogantní, ale protože na to není prostor. Člověk dělá na nějakém pracovišti a každé to pracoviště je lokální. Většinu sociologů a politologů, co znám z Prahy, jsem poznala v zahraničí na konferencích, kde jsme na sebe narazili náhodou. Já se ráda na konferencních bavím česky s Čechy, protože mi to občas prostě chybí.

 

Návrat není falešná mobilita

OL: Jakou bys dala radu Czexpatům, kteří třeba nikdy v Česku nebyli nebo jsou na postdoku v zahraničí a chtěli by se vrátit?

AD: Moje konkrétní zkušenost s návratem je skrz GAČR. Takové možnosti, že někdo hledá konkrétního experta nebo expertku na nějaké téma, určitě existují. Další věc je, že univerzity se neprezentují navenek tak, jak to známe ze zahraničí. Když se podíváš na stránky fakulty sociálních věd, tak z nich nepochopíš, co tam lidi dělají. Někteří mají profil na Academia.edu nebo ResearchGate, tak z toho to třeba zjistíš, nebo je potřeba si stáhnout jejich publikace a sledovat konference ve své disciplíně. Mě si vždycky našli Češi sami. Asi je to zase o tom, ztratit slovo a říct, že se ucházím o práci a přemýšlím o návratu, protože nikdy nevíš, kdo se s kým potká a kdo se co dozví. Vlastně klasický networking.

OL: Takže osobní kontakt?

AD: Já jsem v roce 2009 jela na čtyři měsíce do Prahy učit na základě mezinárodní mobilitní smlouvy mezi Rakouskem a Českem. My zapomínáme na to, že ačkoliv jsme Češi a jsme v zahraničí, tak v některých stipendijních programech jsme ti zahraniční a můžeme se vrátit. Jde taky zkusit Marie Curie. To má i vzájemnou hodnotu. Rozhodně si myslím, že to není žádná falešná mobilita, protože v momentě, kdy žiješ tak dlouho v zahraničí, tak ten knowledge transfer, který je záměrem toho programu, děláš, protože žiješ epistemologickou kulturou té země, ve které pracuješ, a rozhodně máš co nabídnout.

OL: A nějaké rady, čeho se při návratu do Česka vyvarovat?

AD: Asi všichni, kdo jsme byli nějakou dobu v zahraničí, máme pak tendenci rozdávat v Česku hraběcí rady, protože jsme zažili instituce, kde to prostě líp funguje, kde je víc peněz a kde už je známo, že dobrá věda něco stojí. Tak se člověk musí občas kousnout do jazyka, aby to nevypadalo, že nám přijela nána z Vídně vysvětlovat, jak to děláme blbě. To nikdo nechce poslouchat a lidi tady to i vědí a sami s tím bojujou. Tak je potřeba si to dvakrát rozmyslet. Pak je zajímavý jeden jev, který je i popsaný v literatuře. Všichni se mnou zacházejí jako s Češkou, a já jsem přitom nikdy v Česku nepracovala a neznám ty české formuláře, názvy institucí, jak se co jmenuje. Takže jsem nakonec najela na to, že pořád opakuju, ať se nezlobí, že je to, jako kdybych byla cizinka. Oni se na tebe v první chvíli podívají, jestli jsi normální, ale postupně myslím, že už pochopili, co tím myslím. To je mimochodem běžné všude – když jsem žila ve Francii, tak jsem z toho jejich systému rostla, tady v Rakousku taky. V zahraničí jsi zvyklá, že jsi jiná, ale zatímco v Rakousku jsi okamžitě jako jiná identifikovaná ať už skrz přízvuk nebo jméno, tak v Česku jsi přece ta domácí. Když si to člověk uvědomí při startu, tak si možná ušetří pár nedorozumění. No a jinak si myslím, že je potřeba v akademickém světě neztratit humor a nadhled. Někdy si je potřeba uvědomit, že to je prostě jenom paper, že se nehroutí celej svět. Na to je možná dobrý to šampaňský, občas.


Anna Pospěch Durnová je politoložka, zabývá se veřejnou politikou, kulturní sociologií a zdravotními a vědeckými kontroverzemi. Má doktorát z politologie z Vídeňské Univerzity a z komparativní filologie na Masarykově Univerzitě v Brně a letos se habilitovala na pařížské Sciences Po. Žije a pracuje ve Vídni, od roku 2018 je také hlavní řešitelkou projektu Role intimity v české kontroverzi ohledně domácích porodů na Fakultě sociálních věd UK v Praze. V minulosti působila na univerzitách v Essexu, Lyonu nebo v Centru pro kulturní sociologii na Yale University, se kterým spolupracuje dodnes. Příležitostně komentuje rakouskou politiku pro česká média. Více na negotiating-truth.com.

Květen 30, 2019