Jak jsem získal Sir Henry Fellowship od Wellcome Trust – Jakub Tomek (20.9.2021)

Sir Henry Wellcome Fellowship je čtyřletý osobní grant, který dává výzkumníkovi plat a určitou částku na výzkumné výdaje. Umožní mi se věnovat výzkumu arytmií u diabetiků, což je zásadní, ale překvapivě málo prozkoumané téma. Těžiště projektu bude na University of Oxford, s ročním pobytem na UC Davis.


Podávání žádosti byla zajímavá a rozvíjející zkušenost. Cílem tohoto textu je podělit se o praktické tipy, které by mohly být užitečné pro další výzkumníky žádající o britský fellowship. Jedná se o poměrně štědré a pro juniorní výzkumníky dlouhodobé financování, které přitom nemá skoro žádnou administrativní zátěž. Mé poznámky je třeba vnímat jako subjektivní zkušenost, ne jednoznačný návod k úspěchu – a některé oblasti mohou být poměrně specifické pro britský systém financování vědy a styl psaní grantů.

Článek je členěn do tří částí: 1) výběr stipendia, 2) budování osobního profilu a 3) něco málo o návrhu grantového projektu.

Výběr grantu

Než začnete, musíte vybrat správné grantové schéma. To možná zní jako úplně triviální doporučení, ale mně se málem podařilo ho nesplnit, když jsem se chystal zažádat o grant pro podstatně seniornější výzkumníky, u kterého jsou jen dva pokusy za život a který bych asi neměl šanci získat. Udělejte si tabulku relevantních grantů: jaké mají přesné podmínky na počet postdoktorandských let a jaké jsou termíny přihlášek (důležité především když posíláte jednu přihlášku na více míst). V britském systému si dejte pozor na to, že se rozlišuje osobní grant (“fellowship”) a výzkumný grant (“research grant”), protože “research grant” většinou neobsahuje finance na váš plat. Zkuste poprosit kolegy či vedoucí, kteří v příslušných grantových soutěžích byli úspěšní, o příklady úspěšných přihlášek, na kterých můžete získat představu, co se po vás chce.

Po výběru stipendia si dejte dostatečný čas na přípravu žádosti (či žádostí) – typicky alespoň 6 měsíců. Nejde jen o psaní, ale taky o sestavení týmu spolupracovníků a několik koleček revizí přihlášky se současnými či budoucími vedoucími. Přihláška musí být takřka perfektně vyladěná, protože soutěžíte se stovkami špičkových vědců z celého světa.

Jak vyladit osobní profil?

Od návrhu klasického grantového projektu se fellowship liší v tom, že není financován jen projekt, ale i vy jako osoba. Proto je v přihlášce důležitý popis osobního profilu, který z velké části závisí na práci, co jste odvedli při PhD a postdoktorandském výzkumu.

Vynikajícím zdrojem je šablona pro MRC fellowshipy, která je relevantní pro víceméně všechny hlavní zdroje podobného financování ve Velké Británii. Níže komentuji konkrétní body:

  1. i) produktivita a vzestupná trajektorie během dosavadní kariéry

To znamená hlavně mít články. Existují nejrůznější důvody, proč jich člověk může mít nedostatek:

1)       Velmi vysoce postavený šéf, který nepotřebuje další publikace, takže své studenty k publikacím netlačí.

2)       Nadřízený v začátcích své kariéry, který studenta “mikromanažuje”, tak aby se soustředil pouze na jediný projekt. Zaměření pouze na jednu věc může být limitující, pokud jde o počet článků. Příliš úzké vedení také není dobré pro rozvoj intelektuální nezávislosti.

3)       Smůla.

Zásadní pro úspěch je tedy výběr vedoucího/nadřízeného. Není přitom nutně dobrý/špatný vedoucí, jako spíš dobrá/špatná kombinace vedoucí-student. Pokud máte šanci se v cílové laboratoři porozhlédnout (stáž/letní projekt), využijte toho. Podívejte se na jejich publikace a na to, zda jsou v relevantních časopisech. Pokud se můžete neformálně setkat s některými členy skupiny a získat nějaké poznatky o dynamice skupiny, tím lépe.

Pokrokem je, že už nepotřebujete pro získání fellowshipu mít prvoautorský článek v Nature/Science/Cell (jak dokládám například já), což mohlo v minulosti hrát významnou roli. V řadě grantových komisí se už zakazuje řešit impact factor publikací a hodnotí se spíše dopad a kvalita práce žadatele. Rozhodně pomáhá mít alespoň jeden významný prvoautorský článek, ale nemusí být nutně ve třech výše zmíněných žurnálech. Často se říká, že počet publikací nerozhoduje, ale minimálně podle mých recenzí může pozitivní roli hrát (nenahradí však absenci onoho “hlavního” článku).

Smůlu můžete řešit tím, že “diverzifikujete riziko” a rozšíříte síť projektů, na kterých pracujete. Měl jsem štěstí na nadřízené, kteří mi dovolili účastnit se všech možných spoluprací. Udržoval jsem si směs dlouhodobých projektů a krátkodobého sběru dat a datových analýz. Výsledkem je více článků a více kontaktů a navíc: pokud se váš hlavní projekt stane opravdu beznadějným, máte ještě něco, na co můžete potenciálně přejít (pro mě doktorát začal jako vedlejší projekt původního tématu). Samozřejmě musíte mít nadřízeného, který vám umožní odbočit do více směrů najednou. Pro vybudování takové důvěry je naprosto zásadní, aby vedlejší projekt nikdy nevykolejil projekt hlavní.

Mít více projektů může pomoci překlenout výsledkově “suchá” období. Po postdoktorském působení ve skupině prof. Blancy Rodriguez (Oxford) se mi sešlo a) narození potomka (což je fantastická věc, ale výrazně – a poměrně trvale – to snižuje množství času a soustředění co můžete dát práci), b) nový postdoktorandský projekt se spoustou negativních výsledků, který byl poté navíc zabržděn COVIDem-19, c) COVIDem-19 jsem byl zabržděn i sám, poté co jsme ho s rodinou chytili (a dlouze se z něj dostávali – to vše bez možnosti školky či jiné péče o děti), d) přesun do zámoří do nové laboratoře a zahájení nových projektů. Protože mi ale z dřívějška několik projektů ještě dobíhalo, není tato mezera v životopise ze seznamu publikací tak zřejmá. Navíc krize COVIDu zasáhla téměř každého, takže pokud jste se dostali do potíží kvůli výpadku laboratoře vyvolaného COVIDem, nejste pravděpodobně ve srovnání s ostatními uchazeči o stipendium nějak výrazně znevýhodněni.

  1. ii) jasný plán na vytvoření vlastní výzkumné oblasti

Tohle je ošemetné. Je třeba najít poměrně úzkou mezeru ve znalostech, která ještě není prozkoumána (např. určitý úhel zkoumání nemoci, signalizační dráha atd.), ale zároveň je dost zajímavá či klinicky relevantní. Zároveň to musí být něco, pro co máte odpovídající zázemí a zkušenosti, ale musí to být jasně odlišné od vaší předchozí práce. Jak snadné… Já jsem nakonec postavil přihlášku do značné míry na svých předchozích zkušenostech s počítačovou simulací srdeční činnosti v kombinaci s experimentálními zkušenostmi, s tím, že to budu aplikovat na studium příčin arytmií u diabetiků (což je něco, na čem jsem dříve nikdy nepracoval a co je přitom vysoce klinicky relevantní téma).

iii) vlastní výzkumné plány/nápady, které se významně nepřekrývají s nápady jejich současných/navrhovaných vedoucích skupin

Tento požadavek je naprosto zásadní a není vždy snadné ho splnit. Položte si otázku „mohl by se projekt uskutečnit jako postdoktorandský projekt v jedné z laboratoří?“ – pokud ano, tak to asi nebude dobrý projekt pro fellowship. Obecně fungují multidisciplinární projekty zahrnující dvě specializované laboratoře. Můžete také využít techniku, kterou jste se naučili při PhD/postdoktorandské stáži a aplikovat ji na nový problém/nemoc. Tímto způsobem se dostatečně odlišíte od předchozích a budoucích vedoucích skupin. Když takový projekt naleznete, opravdu to může člověka neuvěřitelně posunout a obohatit, daleko víc, než kdyby působil jako postdok.

I když se toto kritérium zdá jako něco, co má mučit nevinné mladé vědce, zabrání to tomu, že vedoucí skupin použijí fellowshipové“ peníze na levné postdoktorandy. Stejně tak vás to ochrání vůči budoucím konfliktům, kdy byste soupeřili s bývalým vedoucím o příslušné výzkumné téma. Zároveň je toto kritérium vyžadováno dle mne až moc dogmaticky – obzvláště frustrující je v případě, kdy v předchozí skupině vytvoříte nějakou myšlenku/techniku, ale pak jste tlačeni přejít k něčemu jinému.

  1. iv) síť výzkumných kontaktů žadatele (včetně interdisciplinárních a mezinárodních)

Toto opět můžete rozvinout během PhD a postdoku spíše než v 6 měsících, co máte na sepsání přihlášky. Buďte aktivní na konferencích (zvlášť posterové prezentace mám v oblibě), zkuste se pobavit s lidmi, s nimiž můžete spolupracovat, a zeptejte se jich, zda se vaše dovednosti nehodí i pro jejich projekty. Získáte tím jak výzkumné kontakty, tak články. Nechte si poradit svými nadřízenými s tím, které konference jsou užitečné (já mám např. ve velké oblibě formát Gordon Research Conference).

Kromě konferencí někdy stačí poslat e-mail těm správným lidem – pro mne jeden takový e-mail znamenal základní stavební kámen další kariéry.

To vše samozřejmě vyžaduje, abyste měli nadřízeného, kterému nevadí, že jste takto aktivní. Bohužel ne všichni takoví jsou, ale pokud budete perfektně dodržovat termíny a posílat práci včas, výrazně tím zvýšíte jejich důvěru ve vás. Když se bavíte s případným budoucím vedoucím na toto téma, zeptejte se jich, jak vlastní aktivitu/iniciativu vnímají – jen si dejte pozor, aby to nevyznělo jako “nevadí, když budu dělat své věci místo práce na vašem projektu?”

  1. v) potenciál vést nezávislý výzkum (předchozí spolupráce, získání malých částek nezávislého financování)

První způsob jak toto prokázat je korespondující/spolu-korespondující (co-corresponding) autorství na článcích. Pokud jste měli významný intelektuální vklad do koncepce/konceptualizace práce, zvažte, že požádáte svého nadřízeného o společné autorství. Korespondující autorství je spolu s poslední pozicí v seznamu autorů způsobem, jak uznat zásadní intelektuální vklad/vedení projektu (alespoň v mém oboru) a mnoho progresivních nadřízených rádo rozdělí korespondující autorství, pokud je to v daném projektu spravedlivé.

Za druhé stojí za to se ucházet o zmíněné malé částky nezávislého financování (typicky 5-20 tisíc liber), což je další způsob, jak ukázat intelektuální nezávislost v juniorské fázi. Já se o takové financování hlásil jen jednou a i když jsem kvůli nezkušenosti u pohovoru nakonec neuspěl, stejně to byla dobrá zkušenost.

  1. vi) uznání v komunitě (např. citace publikací a pozvánky na semináře/konference) a schopnost vidět přínos svého výzkumu v rámci širší komunity

Citace jsou přirozeným důsledkem vašich publikací, ale existují způsoby, jak upravit počet citací/výstupů. Například pokud pracujete ve skupině, jejímž vedoucím je v oboru dobře známá a vysoce postavená osobnost,, bude mnohem snazší dostat se do prestižnějších (a citovanějších) časopisů. Na druhé straně, pokud máte velice uznávaného nadřízeného, může se stát, že vás nebude vést primárně on/a, ale postdok ve skupině, který může být nezkušený a představuje tak trochu vyšší riziko. U doktorátu bych se zaměřil na výběr skupiny, kde se můžete hodně naučit, profesně růst, být šťastní a která také vydává slušné články, místo toho, abyste se zaměřili jen na práci a věhlas. Superskupiny si můžete nechat na postdoka, kdy už budete trochu vyspělejší a ukotvenější.

Další relativně jednoduchý způsob, jak zvýšit povědomí o své práci (a její citovanost) je jezdit na konference a šířit ji tam. Je to obzvlášť příjemné, pokud si užíváte cestování (já ho třeba nesnáším). Pokud neradi cestujete na konference, vyberte si instituci, jako je Oxford, kam jezdí naopak lidé z celého světa na sympozia a konference, místo abyste za nimi museli neustále jezdit vy.

Pokud jde o zapojení do recenzních řízení… pokud se vás nadřízený zeptá, zda jim nechcete s “peer review” pomoci, běžte do toho. Psaní recenzí je důležité, můžete přispět do oboru v jiné formě, než je vaše vlastní publikace, a získáte bonusové body do životopisu. Navíc se podíváte na proces recenzování z druhé strany, než obvykle.

Myslím, že pozvánky na semináře a do interních výborů přijdou spíš později než během doktorátu. Pokud se tyto příležitosti objeví, můžete tím získat plusové body, takže do toho.

vii) využívat příležitosti pro rozvoj svých dovedností (např. prací ve více institucích či v komerční sféře)

Musíte ukázat, že nejste hyperspecialista s tunelovým viděním, který celý život pracoval v jedné skupině. Je dobře známo, že mobilita mezi institucemi a ideálně i mezi různými zeměmi je téměř povinná. I když to člověku značně komplikuje život, musím uznat, že to opravdu může být velmi obohacující a otevírá nové obzory. Sám musím přiznat, že bych se do řady věcí vůbec nepustil, kdybych fellowship nezískal.

Na druhou stranu je tato nucená mobilita peklo z hlediska zakládání rodiny (zvlášť když je vaše partnerka/partner taky skvělá vědkyně s vlastní kariérou). Téma skloubení rodiny a klasické akademické kariéry ve Velké Británii by si zasloužilo vlastní pojednání, nicméně se domnívám, že by bylo lepší alespoň některým vědcům umožnit trochu menší míru mobility. Když jsem se ptal ex-kolegyní, které vědu opustily na důvod, tak jako hlavní příčinu uváděly právě nestabilitu a obtížnost založení rodiny okolo třicítky. Tímto dochází k obrovské ztrátě talentovaných lidí jen díky tomu, že grantové agentury vyžadují víceméně jeden konkrétní typ kariéry.

viii) profesní rozvoj, např. mentoring nebo příslušné vzdělávací kurzy

Tato trochu ošemetná oblast zahrnuje školení vůdčích schopností, tzv. “soft-skills”, případně akademické psaní. Jsem samozřejmě otevřený změně názoru, ale zkušenost, kterou jsem s těmito kurzy měl, byla taková, že to byla téměř úplná ztráta času. Kurzy pomůžou zaškrtnout kolonku, že jsme byli proškoleni, ale mají pro vědce nějaký skutečný přínos z hlediska rozvoje jejich dovedností? Osobně soudím, že pokud nemáte špatného nadřízeného, tak moc ne (a pokud máte opravdu špatného nadřízeného, tak pravděpodobně stejně vědu už nesnášíte a nebudete v ní chtít zůstat).

Prošel jsem asi tři povinné kurzy akademického psaní, ale v žádném z nich jsme nepsali a nedostávali zpětnou vazbu. V tom bylo daleko užitečnější číst zpětnou vazbu vyučujících v konkrétních vyučovaných předmětech. No a úplně nejlepší je opakovaně prožívat, když vám vedoucí brutálně redigují texty publikací – tam se totiž učíte přesně to, co budete v budoucnu potřebovat. V kurzech o leadershipu, kterých jsem se zúčastnil, byla naprostá většina věcí, které jsem slyšel, naprosto zřejmá. Možná to může působit jako záplata na situace, kdy váš vlastní vedoucí není moc dobrý manažer a nechcete se od něj/ní učit, ale rozhodně bych podle toho nehodnotil uchazeče o grant… Věřím, že existují i dobré kurzy akademického psaní a leadershipu, ale nebudou to dvě hodiny slajdů plus “rozdělte se do skupin a diskutujte”. Co mě trochu děsí je, že jsem od  řady lidí slyšel, že tato školení jsou pro hodnotící komise stále důležitější, což je, pokud je to pravda, celkem smutné. Jakmile se tyto vzdělávací kurzy stanou nutným požadavkem, nebude cesty zpět a drahocenné hodiny času a mozkové kapacity výzkumných pracovníků se vyplýtvají. Svůj plat vnímám jako dar od lidí, jejichž příbuzní trpí a/nebo zemřeli na srdeční chorobu, a nepřímo mi dali peníze, abych se snažil to zlepšit. Plýtvání časem v neproduktivních kurzech, jen abych někde zaškrtnul kolonku “věnuje se vlastnímu rozvoji” mi tak přijde poněkud hloupé.

Na druhou stranu mentoring, ať už formální či neformální, může být velmi užitečný a důležitý.  Sám jsem byl obklopen úžasnými kolegy a nadřízenými, od nichž jsem se skrze neformální mentoring naučil hrozně moc. Pokud nemáte možnost mít neformální mentory, zvažte formální mentorské programy – zde nejde o zaškrtávání kolonek, ale předávání zásadních informací o tom, jak akademický systém funguje.

  1. ix) schopnost identifikovat a maximalizovat potenciál u ostatních

Nemyslím si, že je to vyžadováno pro juniorské fellowshipy, ale pokud můžete (spolu)vést magisterské nebo doktorandské studenty, je to určitě bonus. Podobným přínosem může být i supervize studentů absolvujících letní projekty, či vedení projektů pro nadané středoškolské studenty (třeba podle mého skvělá iniciativa In2science, která se snaží pomoci znevýhodněným mladým lidem, aby se mohli ucházet o univerzitní vzdělání v oborech STEM: science, technology, engineering, mathematics).

  1. x) vynikající komunikační a mezilidské dovednosti napříč různými cílovými skupinami a plán, jak budou výsledky výzkumu sdělovány a šířeny v rámci výzkumné obce i mimo ni

Rozhodně je důležité jezdit alespoň na některé konference, semináře a sympozia.

Druhou částí je popularizace vědy, což hodnotitelé grantů stále více oceňují. Osobně mě to i velmi baví a vidět zájem laické veřejnosti o váš výzkum na veřejných veletrzích a podobných akcích může být hodně motivující. Když nám lidé platí za výzkum, ať už skrze daně či přímo dary, zdá se mi fér vynaložit trochu úsilí na vysvětlení, jak využíváme jejich peníze. Pokud se stydíte a veřejné veletrhy a podobné aktivity nejsou zrovna váš “šálek čaje”, existují také vědecké časopisy/internetové stránky, jejichž prostřednictvím můžete svůj výzkum (nebo zajímavý příběh z oblasti výzkumu) šířit mezi veřejnost. V ČR máme výhodu, že existuje poměrně “centrální” časopis Vesmír – pokud máte příběh, který by podle vás mohl zajímat trochu širší skupinu lidí, ozvěte se jejich redakci. Další možnost je ozvat se vědecké redakci ČT24. Přinejhorším se vám prostě neozvou.

V ČR už řadu let nepůsobím, ale když jsem odjížděl, pořád jsem místy cítil postoj, že “praví vědci se necpou do médií”. Samozřejmě, že nikdo nestojí o jedince, co pouze exhibují v televizi a na vlastní práci kašlou, ale jinak mi to přijde jako spíše omezený pohled a třeba v UK či USA to rozhodně funguje zásadně jinak a tlak komunikovat vědu pro širší veřejnost je docela silný.

Jak na popis projektu?

I když jste skvělý kandidát s výborným životopisem, stále musíte přijít s velmi inovativním výzkumným projektem. Vlastní psaní projektu je hodně závislé na specifickém výzkumném plánu, takže zde uvádím jen několik osobních postřehů.

Základní parametry projektu

Nápad na projekt musí být nový. Musíte se dostat přesně na hranici mezi „není dostatek předběžných důkazů“ a „projekt postrádá novost“. Pokud máte dva recenzenty a jeden říká jedno a druhý to druhé, tak jste se asi trefili správně.

Projekt by měl mít jasné téma a měl by být rozdělen do zhruba 3-5 cílů (které mohou a nemusí odpovídat rokům fellowshipu), přičemž prvních několik cílů by mělo být poměrně přímočaře řešitelných a poslední 1-2 cíle mohou být výrazněji riskantnější či explorativní. Určitě v přihlášce uveďte tzv. risk assessment – jaká jsou rizika, jak jim předcházíte a co uděláte, když se něco nepovede. Rozhodně nefunguje projekt typu “na začátku uděláme experiment a když vyjde, budeme řešit zbytek, a když nevyjde, tak to celé pohřbíme.”

Je třeba také sestavit vhodný tým k řešení projektu – musíte mít vhodného “hostitele” (zkušeného a typicky vysoce postaveného výzkumníka, který na projekt celkově dohlíží), je možno jich mít i více. Je dále běžné mít cca 2-7 spolupracovníků (collaborators), což jsou typicky vedoucí jiných výzkumných skupin (v ideálním případě světové špičky), kteří vám např. poskytnou školení v experimentálních a výpočetních technikách, poskytnou experimentální či klinická data, atd. U juniorních fellowshipů není běžné mít vlastní zaměstnance. Silný tým spolupracovníků prokazuje, že máte dobré kontakty a znalost oboru a že se máte od koho učit – což je pro hodnotící komisi velmi podstatné kritérium.

Hypotéza je lepší než pouze “charakterizování”

Je velmi snadné napsat “k dosažení cíle X budu charakterizovat roli ABC v XYZ”. Slovo “charakterizovat” nebo “prozkoumat” je ale slabé a je lepší, když předložíte konkrétní hypotézu. U některých cílů je to snazší než u jiných, ale je pravda, že je dobré přemýšlet dopředu o tom, jaké důsledky by mělo vaše případné “charakterizování”. Když to rozmyslíte, je najednou mnohem jednodušší formulovat cíl jako hypotézu. I když věta “I hypothesize that” zní někdy dost uměle a strojeně, dává recenzentům představu, co očekávat. Nemusí vždy jít o odborníky ve vašem podoboru a usnadňuje jim to pochopení důsledků vašeho výzkumu.

Poznámka o teutonském (germánském) vs anglosaském stylu psaní

V akademické literatuře jsou tři primární styly psaní: anglosaský, teutonský a francouzský. Pro psaní grantů v přírodních vědách je zásadní pochopit podstatu anglosaského stylu a využít ji, zejména při žádosti o financování ve Velké Británii. Níže stručně popisuji anglosaský a teutonský styl s tím, že doufám, že to pomůže teutonským pisatelům uvědomit si, co způsobují svým čtenářům, a trochu se “odteutonštit”..

Anglosaský styl psaní je dominantním stylem u přírodních věd a je nezbytné porozumět jeho pravidlům a zvyknout si na ně. Anglosaské akademické práce mívají poměrně jasně danou strukturu: úvod, materiály a metody, výsledky a diskuse/závěry. Může to vyžadovat přestrukturování vaší práce určitým způsobem, ale je to pro čtenáře předvídatelné a časem si na to zvyknete. Anglosaský styl používá krátké a snadno srozumitelné věty bez přehnaného využívání odborného žargonu. Na začátku zmiňuje důležité závěry, aby čtenáře uchvátil, a pak přichází vysvětlení a nezbytné detaily. Autor se snaží, aby text byl co nejčitelnější a nejsrozumitelnější.

Část čtenářů si může klást otázku “a jak byste chtěli psát jinak?”… představuji vám proto styl teutonský! Ve srovnání s anglosaským stylem je strukturou méně předvídatelný, a i když také mívá úvod a závěr, jednotlivé části mezi nimi spíše odrážejí konkrétní téma a pravděpodobně odpovídají autorově myšlenkové mapě problematiky. Spíše než anglosaskou strukturu “Toto dílo ukazuje X, což znamená Y. To vyplývá z A,B,C”, tak teutonský styl uvede informace o A,B,C a vyvození důsledků nechá na čtenáři. Jazyk má sklon spoléhat na dlouhé věty s mnoha vloženými vedlejšími větami (a závorkami). Pisatel toho může využít k reflexi a zachycení svého vlastního myšlenkového procesu, ale čtenáři může trvat daleko déle, než podstatu rozklíčuje, a jde o kognitivně náročnější proces. Kromě toho v některých oblastech (např. ve společenských vědách) bývá text velmi náročný na žargon a terminologii.

Stručně řečeno, anglosaský styl staví na první místo pohodlí čtenáře, kdežto germánský styl klade na první místo téma a pohodlí spisovatele. Vaši recenzenti budou pravděpodobně velmi zaneprázdnění a přepracovaní lidé. Který styl si myslíte, že budou preferovat?

Pokud pocházíte z českého akademického prostředí, určitě si dejte práci s naladěním stylu psaní přihlášky, aby nebyl přehnaně skromný. “Autorská skromnost” se v britských fellowshipech nepěstuje, a i když nikdo nestojí o nevhodnou sebechválu, je třeba projevit určité sebevědomí.

Lay summary

A poslední rada – ujistěte se, že sekce „lay summary“ je skutečně popsaná pro laika. Nebojte se, že tam nebudou všechny klíčové termíny a technické detaily. Pokud si to přečte člen komise z jiné disciplíny a nepochopí to, tak si nepomyslí “aha, nerozumím tomu, protože žadatel je velmi chytrý a dělá něco složitého”. Řekne si spíš: “Nemám ponětí, co ta osoba dělá, dám plus body někomu jinému, kde chápu, k čemu jeho/její projekt je.”

Závěrem

Dobře si přečtěte webové stránky o grantových soutěžích, do kterých se hlásíte, abyste věděli, co přesně se po vás chce. Pokud nevíte jistě, jestli se do příslušné soutěže hodí váš osobní profil, či váš projekt, prostě organizátorům napište a zeptejte se jich. Hodně štěstí a nebojte se poprosit ostatní o pomoc!

Článek byl zpracován na základě delšího a (teutonsky) košatějšího textu na blogu autora, kde můžete najít řadu dalších bočních zamyšlení.

 


Jakub Tomek je výzkumník v oboru experimentální kardiologie a zabývá se především mechanismy vzniku komorových arytmií. Ve své práci kombinuje klasické laboratorní techniky, počítačové simulace srdečních buněk, a datové analýzy. Po studiu Teoretické informatiky na MFF UK v Praze pokračoval doktorátem z fyziologie a dvěma postdoktorandskými pozicemi na University of Oxford (ve skupinách Prof. Blancy Rodriguez a Prof. Neila Herringa). V současnosti působí jako postdok v UC Davis u Prof. Dona Berse, kde také zanedlouho započne práci na Sir Henry Wellcome Fellowship.

Ve volném čase se věnuje hraní hudby (irské dudy) a pití čínského čaje, ale vzhledem k tomu, že po narození syna v podstatě volný čas už nemá, zbývá především čaj, a to ještě často při práci.

Září 20, 2021